Pravda je to, v co uvěříme. Nic víc!

21.8. 2016Tomáš Stankovský35240x0

Dlouhou dobu jsem se potácel s problémem, že jsem neustále hledal další, nová a lepší řešení. A díky tomu, že jsem neustále hledal, vždy jsem něco našel. Protože přirozeně: „Kdo hledá, najde“. A to platí pro všechno. Nedokázal jsem se s ničím na delší dobu spokojit. Vždy jsem se rozhodl hledat dál, hledat víc. Hledal jsem absolutní pravdu, na kterou se budu moci spolehnout a za kterou si budu skálopevně stát. Drazí přátelé, selhal jsem. Ještě že tak brzy, nerad bych prohledal celý svůj život.

Mnoho úhlů pohledu

Jsem rád, že jsem si to uvědomil již dnes a vím, že vše má svůj rub a líc. Že vždy existuje ještě mnohem více stran a úhlů pohledu, než si vůbec dokážeme představit. Že na každém šprochu je pravdy trochu. Protože ať už má člověk názor jakýkoliv, pokaždé v něm můžeme naleznout smysl, pokud budeme chtít. Proto existuje tolik druhů cvičení, tolik druhů stravování a tolik druhů hudebních nebo tanečních stylů. Protože jsme jednoduše každý jiný a každý se na svůj život koukáme jinýma očima. A ať už je náš názor nebo způsob vnímání světa jakýkoliv, má svoji hodnotu a je vždy správný. Nehledě na to, co říkají ostatní.

Pokud víme, co nás baví a naplňuje a pokud víme, jak chceme žít svůj život, nikdo nemá právo nám říkat, že je to špatné, hloupé či trapné. Dokonce ani my sami. Respektive, všichni máme právo říct svůj názor, ale každý také máme právo názor jiných odmítnout. Ale to už dělá spousty lidem veliký problém. Jsme-li o něčem přesvědčeni, měli bychom přestat pochybovat. Přestat pochybovat sami o sobě a svém přístupu k životu, protože neustálé zpochybňování sebe sama je snad to nejhorší, co můžeme v životě dělat. Z vlastní zkušenosti moc dobře vím, jak sebezničující pocit to je. Přestaňme, prosím, o sobě neustále pochybovat.

Dodnes obdivuji lidi, kteří dokáží být sami sebou. Dělají to, co cítí, nehledě na to, co říká nebo jak se tváří okolí. Dost často jsou podobní lidé bráni jako podivíni a ostatní se jim smějí. Kdykoliv takového člověka potkám já, obdivuji jeho neskutečnou touhu a sílu prosadit svého ducha.

Soudní systém uvnitř nás a touha zvítězit

My lidé máme „úžasnou“ vlastnost. Umíme totiž skvěle posuzovat a soudit vše, co nás obklopuje. A nejenom své okolí, ale hlavně sami sebe. Toto posuzování nám v průběhu našeho života pomáhá se rozvíjet a poznávat nové věci, ale také nás s přibývajícím věkem čím dál tím častěji staví do pozice soudce. Nakonec se z nás stane člověk, který neustále něco nebo někoho soudí a třídí do kategorií dobré či špatné. Nehledě na to, že tyto dva termíny jsou tak relativní, že ani nemají žádnou hodnotu. Jenže to si mnohdy neuvědomujeme.

A nejhorší na tom všem je, že se pak naše přesvědčení, výsledky našich soudů, snažíme konfrontovat s jinými lidmi a vynakládáme mnoho energie na to, abychom obhájili svůj vlastní názor a přesvědčili druhé o jeho pravosti. Jak pošetilé. Díky této činnosti dochází ke střetu dvou či více světů, které se snaží zvítězit. Pře o pravdu, o moc a nadvládu. A takto vznikají veškeré konflikty na světě.

Jistota zabiják kreativity

Dříve jsem chtěl najít pravdu. Chtěl jsem najít ten nejlepší způsob. Chtěl jsem mít jistotu, že dělám věci správně.

Teď Vám něco povím:

Jistota je největší zabiják kreativity a tím pádem i života.

Jistota neexistuje. Jistí si nemůžeme být absolutně ničím a zároveň vším. Je to až k smíchu, jak moc se snažíme v našich životech si jistotu obstarat. Díky tomu je portfolio dnešních pojišťovacích společností enormní. A proč? Protože všichni hledáme jistotu. A pokud existuje poptávka, časem zákonitě musí vzniknout i nabídka. A tak to tu máme. Životní pojištění je na světě. Aleluja. Do této chvíle jsme nemohli žít naplno. Dnes již můžeme, díky pojistce. 😀

Ne, neberte mě špatně. Nechci se tady vysmívat pojišťovacím společnostem ani lidem, kteří mají pojištění. Sám jich několik mám. A proč? Protože bez nich bych v naší společnosti nemohl fungovat. Potřebuji zdravotní pojištění, aby mi někdo pomohl, když by se mi něco stalo. Potřebuji pojištění na blbost, abych mohl řídit služební automobil. Potřebuji mít sociální pojištění, abych v tomto systému vůbec mohl existovat a podnikat. Atd, atd… Takže ať už je to, jak je to, pojištění tu je a nevyhneme se tomu nikdo.

Na druhou stranu, všichni děláme jenom to, co je v našich silách. A tak ti, co vymysleli pojištění, dělají to, co jim dává smysl. A že to nedává smysl mně nebo ještě někomu jinému, neznamená, že je to špatné (jak jsem již psal na začátku). Přestaňme soudit. Sami jsme přistoupili na to, že budeme žít v tomto státě, v této společnosti a za těchto podmínek. A pokud se nám to nelíbí, vždy můžeme změnit své rozhodnutí, říct NE a odejít. Ale to stojí mnoho odvahy a úsilí.

Co si z toho odnést?

Přestaňme soudit druhé, přestaňme soudit sami sebe, přestaňme hledat absolutní pravdu a jistotu. Tyto cesty totiž dle mých zkušeností nevedou ke štěstí. Věřme sami v sebe, v to, co nás baví a rozhodněme se prožít svůj vlastní život naplno. Protože tím, že naplníme svůj život štěstím a láskou, prospějeme sobě a všem okolo nejvíce.

Ale uvědomte si, že tohle je pouze můj názor a je na vás, jestli ho přijmete a rozhodnete se v něj uvěřit nebo řeknete své NE. 😉

Kreativec se srdcem dobrodruha, věčný optimista a idealista, který na sobě musí vše vyzkoušet a jde si svojí vlastní cestou...
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tvé osobní údaje použiji pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů